Domů31.07.2006
Točník opět dobyt.
aneb třikrát šest je raketa a bručí k tomu medvěd.Hlavou se honí vzpomínky na Byšice. I na ty první, i na ty druhý, co všechny z ÚV tak vydeptaly, a mně zdaleka tak nepovedený nepřipadaly. Loňskej upgrade směrem za medvědy neměl chybu. Zážitek, jakej se nezapomíná ani po letech. Takže trochu obava, jestli to dneska nebude horší. Vloni špunt na Jižní spojce, letos jsem se vykopal později, než jsem chtěl. Takže to zas švihám po dálnici a riskuju body. U pumpy si už rezignovaně nadávám, že sem kretén, a že zas nestihnu začátek. Cestou leje. Měsíc je vedro jak na poušti a dneska leje. No a co? Stejně to bude dobrý. Prostě bude a hotovo. Kousek za Žebrákem beru dva stopaře. Míjel jsem jich víc, ale tihle si mávli. Konečně na hradě. Dostávám Blbost na předloktí a příznačně zjišťuju, že jsem zmatkář, protože to samozřejmě nezačíná hned po šestý, ale až po sedmý, takže je 3/4 na sedm akorát, a ještě čas. A o Kačkalu – kterou jsem zatím jako jedinou naživo ještě neviděl – tak nepřijdu. Postupně zdravení s obvyklýma ksichtama. Pak i s těma, co teprve dorážejí. Pekelnej švabach (či co to je) pronikl už i na vizitky, takže si letos speciální nicky nepřečtu – brejlit na to z dvaceti cenťáků mi přijde jako trapárna. Škoda. Je teplo, po dešti ani památky, potkávám další typy, dozvídám se, že loňský zmrzlík Pepe Sejk maká na Benátský noci. Tomu říkám odměna za neúčast. A pak že neexistuje spravedlnost!
Kačkala nastupuje. Širáky, kůže, korzet, velký přezky. Jestliže deska mě bavila, ale pořád mi tam něco chybělo, tak teď už vim co. Ženský se musej vidět. Je to nejen muzika, ale i trochu divadlo. Část drsňáků vypadá zklamaně – a já patřím k tý druhý. Kačkala – jo! Pak si chvilku s nima povídám – dámy jsou velmi vstřícné a fajn. Bezva podklad pro text v záříjovém UNI. Drb: jedna z nich je sestrou bubeníka z Deverovy chyby. Pod stříškou už po sobě pokukují Lieschen a Antje aka A Spoon Called Phranc. Dvě vyjukaný holky, vytrémovaný až hrůza. Navíc zvuk zní jako dost krotce. Ač se mi líbí co a jak dělají, na open-air jim ještě chybí jistota, chtělo by to klubem krytý záda. Ale ty sezpívaný dvojzpěvy jsou skvělý. Ovšem je to tentokrát takový nějaký vážný. Minule to byla větší legrace. „Zahrajte Arizonu!", ozývá se v davu. Asi je dotyčnej viděl minule tam co já. Arizona z muzikálu Limonádový Joe byla zlatým hřebem jejich bloku. Tentokrát ji ale nezahrajou. Párkrát se k nim na bicí přidá Tom Pinto von L´Point, a pak to šlape ještě o poznání líp. Ale co – příště se to třeba povede víc. Fetch! Mám s nima čest potřetí (když pominu jedno dopravní intermezzo) a baví mě to pokaždý víc. Nikdo mě nikdy neslyšel řvát, nikdo to neumí jak to mám rád, řečeno s kolegy. Ve výsledku pak jejich blok pro mě patří k tomu nejlepšímu – i když na tomhle večeru jsou i ti nejhorší za tři hvězdičky z pěti. Nějak nemám potřebu si to pro sebe popisovat – prostě to tam je. Držím palce. Až chlapci budete potřebovat někdy odvézt nejen "z", ale i třeba "tam", hlásím se. Torr jako barman je neodolatelnej. Dávám si rum. Balaclava. Banán je výbornej frontman, je to přímočarý, na nic si to nehraje, dneska mě to baví. Obdivuhodně se nenechávaj vyvést z míry technickými problémy. Jedinej háček jsou proslovy mezi písničkama. Jednak jsou dlouhý a narušujou spád, jednak mi ten obsah přijde trochu moc černobílej. Ale beru. Občas se neubráním cukajícímu koutku – to když mi to tepání do zlých imperialistů lehce připomene Televizní noviny z dětství, občas pokyvuju hlavou – to když je řeč o systému, který mele jedince, kteří se mu nechtějí přizpůsobit. Anyway mám rád. Hodně. Méďa zas málem plive krev, jako vždycky jedou na doraz. Takhle si představuju nevykalkulovanou show. Naběhlý žíly na krku, pódium je najednou malý. Ucucávám tu příšernou Fitti-colu a najednou mi ani nevadí. Zas už mám ten pocit, že to na světě občas i jde. Rozhlížím se, všechno okolo klape. Jen u falafelový manufaktury (Martin V. asi ani neví, že je jedním z těch, co můžou za to, že občas někam něco píšu) došel česnekovej dresink. Ty co to baví víc, paří v kotli, ostatní okolo zevlujou, nikdo nevypadá, že by litoval, že sem jel. Vas Szuszanne – podruhý po dvou měsících. Muzika jak cyp, praví fráze. Povídal mi Yoz, jak ho baví, jak si vždycky Vilém nastaví mikrofon někam do výšky pasu a pak se k němu tak nějak zkroutí... Malé severomoravské tornádo. Turbo drive. Jen houšť. Bubínky dostávají zabrat. Hu. Očistná adrenalinová zábava. Fakt nevim, jak někdo může vyhazovat prachy za bungee-jumping, když může jít na konzik Vas Szuszanne... Co mě nezabije, to mě posílí. Kdyby byl Friedrich ještě naživu, skákal by na ně stage diving. Okolo jdou kluci z Anyway a nesou si kyblík plnej lahvovýho Heinekenu či co to je – tomu říkám vybavení. Deverova chyba na závěr. Hrnou to naplno, ale moje tělesná schránka už je dneska nějak plná a přestává vnímat. Jo, je to bezva. Ale je už toho dneska na mě nějak moc. Ústa a oči by ještě chtěly, ale ušima už to bublá ven.... Ale co – třetí deska Club 59 je na spadnutí, ještě si je užiju... Na závěr se objevuje na pódiu Kačkala a střihne si sbory v Jeď na Miláno. Ještě přídavky a je po všem. Je mi příjemně a vzpomínám na loňskou kosu. Bugrr, jako obvykle již značně dávající zabrat svým játrům, mi svěřuje svou kamarádku; nakládám i unijazzího Láďu B. a jeho polovici a vyrážíme nach Prag. Mouchy z loňska vychytány, napadá mě. This is the End, my only friend... Dobre to bolo.
Připomínky
Přidání připomínky japné i jiné...